Lisabonská smlouva vcelku logicky završuje období 58 let, kdy se vznikem Evropského společenství uhlí a oceli Pařížskou smlouvou z r. 1951 začal odvíjet proces, jenž se běžně označuje jako evropská integrace. Co je jeho podstatou

U jeho zrodu stála vcelku jednoduchá představa obchodníka, ale především politického aktivisty Jeana Monneta o údajné historické nezbytnosti nadstátní byrokratické centralizace Evropy. Podle Monnetovy základní vize má radikální přeměna Evropy, jež by měla v Evropě odstranit možnost válek, spočívat v nadřazenosti sboru nevolených úředníků, jejž označoval jako Vysoký úřad, nad demokratickými politickými systémy evropských států, tedy nad jejich demokraticky vzniklou a pravidelně obnovovanou politickou vůlí. Jean Monnet a s ním spříznění, nepříliš demokratičtí politici západní Evropy začali tento projekt uskutečňovat, a jejich následovníci v něm dodnes pokračují metodou postupných kroků. Za své, veřejností mnohem přijatelnější tematické východisko si místo politiky zvolili ekonomiku. Vysoký úřad, později přejmenovaný na Evropskou komisi, a podle jeho vzoru další nadstátní instituce, se staly rozhodujícími stavebními kameny nejprve řídící struktury uhelného a ocelářského průmyslu šesti zakládajících států Evropského společenství uhlí a oceli, a následně dalších evropských společenství, jež se postupně rozšiřovala o další státy. Cílem tohoto postupu ale od počátku byla politická nadstátní federace Evropy. Tento politicky značně problematický řetězec událostí se mohl během studené války v západní Evropě vcelku nerušeně rozvíjet. Bylo tomu tak proto, že se USA tváří v tvář agresivnímu komunistickému ohrožení západní Evropy Sovětským svazem krátkodobě pragmaticky hodil. Jinak řečeno, postupná centralizace, odstraňující demokracii západní Evropy, usnadňovala rozhodování v době přetrvávající hrozby komunistické agrese. 

Tento krátkozrace účelový americký přístup k monnetovské transformaci západní Evropy ve prospěch nedemokratických nadstátních institucí způsobil umělé udržování při životě Monnetova značně primitivního konceptu protidemokratické evropské integrace.

Po rozpadu komunistického panství ve středovýchodní Evropě v r. 1989 tento projekt nemohl nadobro zůstávat v počáteční obranné izolaci vůči novým demokraciím postkomunistické části kontinentu. Jeho federalistický hlavní proud se okamžitě chopil příležitosti, aby se rozšířil do strategicky klíčového pásma mezi Německem a Ruskem, a s autoritářským Ruskem se postupně strategicky propojil s cílem stát se eurasijskou velmocí, stále otevřeněji soupeřící s USA na světové politické scéně. Lisabonská smlouva se v této dlouhodobé strategické logice evropské integrace stala zlomovým bodem na cestě k nedemokratické nadvládě nad Evropou a strategické kooperaci EU s Ruskem, čím dál zřejměji orientované zejména proti USA.

Její hlavní prvky jsou:

Ustavení právní subjektivity pro EU jako celek. EU by tak byla zmocněna vystupovat po právní stránce na mezinárodní scéně jako státní celek.

Nadřazenost práva EU nad právem členských států.

Přesun dalších 106 nových pravomocí do rukou EU.

Zrušení práva veta v dalších 68 oblastech rozhodování.

Snížení váhy hlasu České republiky v Radě EU o třetinu a zdvojnásobení váhy hlasu Německa.

Možnost EU přisvojit si další pravomoci bez předcházející ratifikace těchto závažných změn, jež odstraňují státní suverenitu, členskými státy.

Zrušení půlročního předsednictví EU, a místo toho zavedení až pětiletého předsednictví jediným představitelem (prezidentem).

Sloučení dosavadních dvou funkcí zahraničně-politické reprezentace EU do rukou jediného představitele EU (zahraniční ministr).

Právní nadřazenost Listiny základních práv EU nad listinami základních práv a svobod jednotlivých členských států (prezident Václav Klaus na poslední chvíli vymohl pro Českou republiku neplatnost tohoto nároku)

Z uvedených základních prvků Lisabonské smlouvy vyplývá, že po jejím přijetí a vstoupení v platnost se EU stane útvarem velmi blízkým státu.

Zbývající rozdíl mezi lisabonskou EU a EU jako Eurostátem lze pak snadno odstranit využitím ustanovení o možnosti přivlastňovat si na úkor členských států další pravomoci bez předcházející ratifikace těmito státy.

Lisabonská smlouva je proto bodem obratu evropských dějin, jímž se Evropa ovládaná Evropskou unií stává nedemokratickým celkem. Tato radikální změna politické mapy Evropy v neprospěch demokracie je dalším v řadě tragických zvratů evropských dějin. Ty zpravidla fungují jako spouštěcí mechanismy chronických evropských a světových konfliktů, a jsou počátečními fázemi civilizačního úpadku Evropy se závažnými mimoevropskými následky.