Historie ruského formalismu, byť se jeví kapitolou dějinně zavrženou a ukončenou, není jen příležitostí k evokaci literárních zápasů dávno minulých, uložených v prachu knihovních regálů. Ba je sotva jen, jako v tolika jiných případech, příležitostí k návratu k módám dávno odžitým a odvanutým, do nichž se dnes tak často literární homunculus navléká s naivní sebevírou, že jejich histrionskými koturny zakryje mezery svého historického rozhledu. Škola ruského formalismu, přes to, že od dob svého zformování zaplavovala mezinárodní slavistické časopisy referendy o svém ustavení a o své sotva proběhlé historii, přes to, že její působení přineslo své plody jak v Československu, tak Polsku, nepronikla tak dalece na světové fórum, aby se stala integrální součásti vývoje literární vědy mimo půdu své vlasti a několika přilehlých zemí. Nicméně tendence, jež byly v tomto směru obsaženy, zdaleka přesahovaly rámec dvou, tří oblasti národních literatur, dotýkaly se obecných otázek vývoje evropské literární vědy jako vůbec vědy, jež likvidovala přežitky psychologismu v celé jeho šíři, takže byly ve své potencionalitě záležitostí modemiho kulturního vývoje 20. století par excellence, v mnohém jej dokonce předbíhajíce. Tyto tendence jakoby znovu ožívaly a byly přiváděny v platnost v době, kdy se znovu navazuje na čtyřiatřicet let starou knihu Cassirerovu, kdy orientace k sémantickým směrům, nová vydání Richardse, ba dokonce rezonance formalismu na francouzské půdě vydává svědectví o chvíli neobyčejně příznivé k tomu, aby reflektor historického zkoumání zavadil na západě konečně už o školu, která před třiačtyřiceti lety vystoupila první s hledisky, jež jsou teprve dnes na západě objevována. (1) V těchto podmínkách je proto jakýmsi aktem spravedlnosti, že se ruský formalismus stává ještě jednou hrdinou dne, alespoň v knize Victora Erlicha, vydané anglicky roku 1955 v Schooneveldově slavistické edici v Holandsku. Práce Erlicha, profesora slavistiky na Washingtonské universitě, je bezpochyby poplatná vlivu a podnětu někdejších významných představitelů formalismu a strukturalismu, dnes působících v Americe. Současně je však nesporně v mnohém svázána s jistými tendencemi v americké „Nové kritice“. 

Referujíce o této knize jsme sotva s to sebedelším obloukem obejít řadu nevyřešených a mnohdy i nepostavených otázek, jsme sotva s to vyhnout se všem diskusním momentům, které se dnes, více než kdykoliv jindy, vtírají, jakmile se obrátíme do oblastí zhruba třicet let starých. Neboť vracejí-li se staré diskuse na témata dávno „vyřešená“, ožívá-li dávno pohřbená problematika moderních směrů, jež se zdály hors de la discussion, vracejí-li se v mnohém i jisté zastaralé nálady doby, jež se zdála dávno překonanou, vracejí se znovu i otázky literárněvědné metody, jejíž existence se zdála bytostně spojenou s problémy literárních směrů, jako byl futurismus, u nás poetismus, surrealismus atd. Tato prognóza nemá a nechce vyvolávat k životu duchy minulosti, neboť, mimochodem řečeno, je někdy až skoro komické, jak jsou s tirádami oprašovány pseudoproblémy dávno vyřízené. Jde v daném případě pouze o to, že z problematiky a výbojů ruského formalismu bylo na jedné straně velmi mnohé, a to k svému neprospěchu, mumifikováno bez identifikace v marxistické teorii literatury až do dneška, že přínosy, objevy a diagnózy formalismu jsou dodnes obratně či neobratně využívány v literárněvědné či kritické praxi, nejen bez odkazů, jako obecný teoretický majetek, ale způsobem eklektickým, hluboko pod úrovní vlastních formalistických procédés, na druhé straně pak že vyvstává otázka, jež je v knize Erlichově předkládána již s hotovou odpovědí: to jest, nakolik co bylo z ruského formalismu zazděno za živa.

Bylo by možno hned úvodem postavit proti leitmotivu Erlichovy knihy –, že totiž ruský formalismus došel svého konce spíše zásahy ideologického boje zvenčí, než organickým vyžitím a překonáním – často opakovaný odkaz k úzké poplatnosti a spojení tohoto literárněvědného směru s jistým typem literární produkce, především s futurismem. Krize formalismu v druhé polovině dvacátých let, vázaná mimo jiné i na samotné ,,změny v chápání literatury a změny uměleckých postupů“, v jejichž zjištění a prozkoumání spatřoval roku 1927 Tyňanov jeden z hlavních úkolů aktuální uměnovědy, (2) byla ostatně i samotnými vedoucími představiteli školy takto chápána. Avšak pomineme-li otázku vlastního, neustále se programově vyvíjejícího a překonávajícího směru, reflektujícího své spojení s aktuálně probíhajícím literárním vývojem, zdá se nám přece jen, že marxistickému pohledu nemůže uniknout složitější aspekt zjištění, jež se zdá nasnadě. Byly skutečně kategorie a závěry, vysondované z určitého omezeného konkrétního materiálu literární produkce, rozšířeny na neadekvátní sféry? Jde především o to, nakolik mohou být literární směry jako futurismus atd. chápány jako jistý, byť i extrémní, přece však zákonitý produkt literárního vývoje epochy, zhruba vymezené počátkem devatenáctého století, neboť tento vývoj na svém prahu, ne-li velmi reálně, tedy při nejmenším potencionálně zárodky svého vrcholného vyústění obsahoval a k nim i v své podstatě vedl. Nástroje (a přese všechnu nechuť raného formalismu k předem daným filosoficko-teoretickým východiskům je třeba říci, že šlo o nástroje, vytvořené na základě určité koncepce) vysledované na konkrétním materiálu uměleckého směru, k němuž byl formalismus úzce přimknut, byly však sdostatek upotřebitelné i k odhalení vnitřní ústrojnosti literárních etap minulých, či alespoň mnoha jejich stránek, zcela ve shodě se známou Marxovou tezí o anatomii člověka jakožto klíče k pochopení anatomie opice. Bližší ujasnění a hlubší fundování metodologických východisek v orientaci k slovesnému materiálu a jeho analýzám, vřazení tohoto momentu do širších historických souvislostí provedeno nebylo (třebaže moment zvědomění, reflektovanosti metody, jakožto první předpoklad k jejímu založení, se nezdál u formalismu chybět), díky programové nechuti zabývat se něčím jiným než specifičností zkoumané oblasti. Je proto zcela samozřejmé, že stěžejním bodem náporu marxistické kritiky (srv. 6. kapitolu Erlichovy práce, Marxismus versus formalismus) byl sám výchozí bod formalistického zkoumání, materiál literárního díla, slovo, v jehož jménu byli formalisté ve známé kritice z roku 1924 usvědčeni posléze jako následovníci evangelisty sv. Jana z náboženského idealismu. Paradox této kritiky spočíval nejen v tom, že její triumf byl více méně triumfem nad pochybnou kořistí. Ontologizací formalistického východiska, ontologizací slova dospěl sice autor kritiky L. D. Trockij tam, kam ve svých extrémních formulacích vybočil Šklovskij či kam došli o tři roky později žáci semináře Ejchenbaumova a Tyňanovova, v daném případě epigoni, když na příklad na základě deskripce slovesné výstavby karamzinovské povídky dekretovali, že jazyk určil žánr. (3) Nicméně paradoxem formalistického zkoumání, uzavřeného do jedné oblasti a v jejím rámci zacházejícího se slovesným materiálem literárního díla jako s daným faktem, byla právě eliminace jakéhokoliv ontologického a noetického východiska, ačkoliv při vlastních závěrech nebyla počáteční eliminace brána vždy na zřetel. Bylo tudíž mnohem spíše na místě klást si při nejmenším otázku, nakolik jsou kategoriální hlediska formalismu sama poplatná procesu autonomizace slova, probíhajícímu v moderním umění ve svých zárodcích již od úpatí devatenáctého věku, nakolik jsou sama sebou omezena, nakolik sám celý tento proces odpovídá vnitřní zákonitosti, nakolik „specifičnost vývojové řady“ a jejích vlastních zákonů byla samotnými historicko-společenskými momenty vývoje umožněna, nakolik pak v tomto rámci jsou formalistické deskripce a analýzy upotřebitelné a platné. Zvláště poslední článek otázky zůstal po celou dobu působení a doznívání formalismu viset ve vzduchu, neboť dílčí výsledky konkrétních analýz byly vcelku v nejrozličnější podobě konec konců přijímány jako pozitivní. Přitom však snaha sroubovat formalismus sociologickým fundováním s marxismem v sociologicko-formalistickou metodu, jak byla reprezentována především pokusy Cejtlinovými, Arvatovovými a konečně i kompromisem Sakulinovým, musela uvíznout na písku, stejně jako se v závěrečné fázi dvacátých let ukázala neuspokojivou orientace Šklovského a Ejchenbauma k sociologii literárního ,,bytu“, k literárnímu profesionalismu atd. (4) V přestřelkách mezi formalismem a marxismem (od dob, kdy Brik vyhlašoval v Lefu formalismus za jedině materialistický, marxistický literárněvědný směr, do chvíle bezvýhradného zatracení této školy) zůstávalo lehce zranitelným světonázorové a teoretické východisko formalismu. Nálepka novokantismu, která byla proti formalismu použita v již uváděné kritice z roku 1924 – podle našeho názoru naprosto mylně a pochybně –, se tradičně vžila a naskýtala se při každé povrchní manipulaci, mělo-li být dokázáno, že pod maskou neopozitivismu a materialismu se skrývá prachobyčejné idealistické jádro. ,,Demaskování“ buržoazního původu formalismu však ponechávalo zcela nekrytu deskriptivní práci s materiálem. K jejímu uznání se vždy právem vyskytly svolné hlasy, neboť ve skutečnosti důsledná imanentní marxistická kritika podána nebyla. Jedině ona byla ovšem s to dešifrovat ty momenty, které zůstávaly formalismu skryté a ukázat současně, nakolik mohl tento směr vůbec objevit a disponovat prostředky upotřebitelnými pro analýzu literárního díla. Širším vřazením do historicko-vývojových souvislostí konkrétní společensko-historické etapy, z jejíhož vrcholného stadia tento směr své kategorie načerpal, bylo současně možno určit stadium vědeckého zkoumání literárního díla, jež formalismus představoval, a potřeby vědeckého bádání, na něž odpovídal. Je v této souvislosti zajímavé, že otázka historismu formalismu, tak jak je v své relativistické traktaci rozpracována v pracích Ejchenbaumových z dvacátých let, zůstala, ač jde o jednu z klíčových otázek, stranou marxistické kritiky. Vlastní problematika této otázky nebyla řešena ani v knize Erlichově. Jen díky tomuto přehlédnutí je možno se spokojit s banálně se opakujícími zjištěními, že formalismus byl likvidován administrativně a krize formalismu vyvolána ideologickými útoky. „Situace se změnila. Formalisté se stali v literatuře stárnoucí autoritou, jako Vjazemskij nebo Ševyrjev. Moc musela přejít do rukou Bělinského,“ říká roku 1930 N. Berkovskij. (5) Půda literární produkce, o niž se formalisté dosavad opírali, se jim ztrácí v druhé půli dvacátých let pozvolna pod nohama. Nutnost uznat spojitost literární disciplíny s ostatními oblastmi kultury, koncepce literatury jako jedné „z ostatních historických řad, z nichž každá je charakterizována svými zvláštními strukturními zákony“, (6) byla sama o sobě důsledkem reakce na změněné poměry. A stala se důkazem o tom, nakolik byly opuštěny výchozí pozice Opojazu. Je charakteristické, že Erlich, který při konkrétním výkladu nemůže ignorovat fakt, nakolik byla krize formalismu podmíněna imanentnè, vnitřní nedořešeností tohoto směru, cítí se povinen rámcově splácet daň povrchnímu protisovětskému propagandismu a redukovat celou otázku krachu formalismu na administrativní opatření. Mnohá filosoficko-teoretická chatrnost formalistických premis, které náporu dalšího sledu literárního vývoje nebyly s to čelit a na jeho potřeby neměly odpověď, mohla být sotva překlenuta za pomoci podobných léčebných metod, jimiž byl od třicátých let nastavován formalismu dech k vyrovnávání s úkoly literární vědy. Tím spíše, že velkorysý pokus o začlenění formalismu do proudu idealistické filosofie 20. století se dál ve znamení módně zabarveného filosofického eklekticismu, jehož vnitřní labilita nebyla ani samostatným představitelům strukturalismu dost patrná.

Zastavili jsme se v mezích recenze snad příliš obšírně, ač přece jen značně nedostatečně u jednoho odkazu k problematice vzájemného vztahu marxismu a formalistické školy. Neučinili jsme tak proto, abychom nyní mohli referovat o Erlichově knize entre paranthèses. Nedomníváme se totiž, že „samospasitelnost“ formalismu musí být kamuflována jakýmsi pseudomarxismem. Problém „marxismus versus formalismus“ není pro nás ani jednou pouhou kapitolou z dějin formalistického hnutí (viz Erlichova 6. kapitola), ani otázkou „boje sovětského režimu proti nejpokročilejší literárněvědné škole“. Problém marxismu a formalismu je pro nás především záležitostí vědeckého zkoumání tzv. specifických otázek literatury, otázek poetiky a teorie literatury, jejich vymanění ze statického, od významových stránek izolovaného zkoumání literárního díla. Nakolik se díky jistým historicko-společenským vývojovým možnostem formalismus pokoušel prorazit sevřený kruh této problematiky, je podle našeho názoru problémem, jejž může stanovit důkladná marxistická analýza. Obejít ji pokoutním plagiováním formalistických typizací veršové struktury, větné stavby atd., uplatňováním formalistických výdobytků, a to značně zkomoleně, jak se často děje, znamená jen návrat k starým preformalistickým akademickým postupům, s tím rozdílem, že „nástroje“ se staly o něco vytříbenější. Neboť jde jen o tradiční rozbor „staré“ poetiky, jímž má být podle všech pravidel doplněn ,,marxistický“ výklad historicko-světonázorových článků literárního díla.

V tomto směru nám připadá skoro marxističtější redakční poznámka k uváděnému článku Jakobsonovu a Tyňanovovu z roku 1928, v níž se zcela pádně odkazuje ke kategoriální jednotě historického a logického: „Tak jako teoretická analýza není možná bez historické dialektiky, není naopak historické zkoumání možné bez poznání, znalosti teorie.“ Dnes často zastřeně prováděné machinace s formalistickými postupy bývají hluboko pod úrovní školy, která se snažila literárněvědnou disciplínu fundovat jako vědu, to jest klást si otázku zákonitosti zkoumané oblasti. Je celkem omylem Erlichovým, domnívá-li se, že posledním slovem ruského formalismu byla nemožnost pokračovat v programovém schématu, v citovaném již článku z roku 1928 načrtnutém, v programovém schématu, na něž navázal až český strukturalismus. Ve skutečnosti i poslední věta tohoto článku mohla být korigována na ruské půdě. ,,Studium systému systémů je pro své nedbání vnitřních zákonů každého individuálního systému těžkým metodologickým omylem.“ Ve své studii z roku 1937 ukázal Ejchenbaum na konkrétním literárněhistorickém materiálu, kterak zákonitost jedné „literární řady“ je spojena se samotnou zákonitostí historického vývoje konkrétní společenské epochy. (7)

Těchto několik úvodních poznámek si ani v nejmenším nečiní nárok na hodnocení problematiky s ruským formalismem spjaté. Jejich cílem bylo jen upozornit, že časový odstup skýtá možnosti mnohem širší a výhodnější k zvážení východisek a přínosu formalistické školy, že je v podstatě dnes možno mnohem jasněji nahlédnout místo a výsledky tohoto směru v literárněvědném bádání tohoto století.

Erlichova práce se snaží k tomuto úkolu přispět v první své části důkladně a obšírně založenou informací o dějinách ruského formalistického hnutí, doplněnou o stručnější výklad pokračování formalismu na české a polské půdě. První polovina knihy, nazvaná History, sleduje v hlavních etapách krok za krokem faktickou stránku a faktický průběh konstituování a vývoje formalismu. V časové posloupnosti interpretuje současně základní momenty formalistického učení.

Úvodem se Erlich snaží začlenit formalismus do rámce ruského literárněteoretického vývoje. Optický dojem vyhraněně a výlučně převažujících tendencí sociálně kritického, společensky angažovaného, či filosofického přístupu k literatuře v ruské kritice snaží se doplnit o tendence, směřující k vlastní problematice literárního díla: odkazuje k tradicím 18. století a dovolává se Bělinského smyslu pro poetické, umělecké kvality literatury.

Samostatné místo je v 1. kap. věnováno dvěma význačným „předchůdcům“ z konce 19. století: A. A. Potebňovi a A. N. Veselovskému, z nichž formalisté celkem nepokrytě čerpali. Na místě je především Erlichův odkaz k prostřednické roli žáků charkovského profesora lingvistiky, roli více méně ošemetné. Praxe popularizátorů Potebňova dědictví vystavovala totiž na odiv jeho nejzranitelnější a nejméně originální stránky, čímž byly také podmíněny polemické náměty proti Potebňovi v diskusi, která byla na počátku dvacátých let vedena okolo knihy Theodora Meiera Das Stilgesetz der Poesie na téma obrazu v poezii. (8) Erlich odkazuje k oněm momentům Potebňova učení, které budovaly most k úzkému spojení literární vědy s lingvistikou. Celá otázka vztahu potebniánství a formalismu by nicméně vyžadovala zastavení, při nejmenším hlouběji a obšírněji fundovaného, než jí mohl autor v rámci své „historie“ věnovat. I taková úvodní východiska, jež byla postupně během vývoje formalismu podrobena dalším precizacím, jako je rozlišení básnického a sdělovacího jazyka, jsou v podstatě obsažena již v Potebňovi. (9) Za zmínku by ostatně stála i otázka Potebňova poměru ať už k zjevu Wilhelma von Humboldta či Steinthala a Lazaruse. V případě Humboldtově se Erlich spokojuje odkazem k poplatnosti Potebňovy teze, že ,,poezie a próza jsou fenomény lingvistickými“, autoritě německého lingvisty a filosofa. Potebňa představuje totiž mimo jiné důležitého prostředníka k mnoha tendencím, jež byly těženy ve 20. století z duchovního rezervoáru humboldtovského okruhu. Humboldtovská témata u Potebni jsou krom toho i přestupným mezičlánkem k jejich dalším, pozdějším variacím u Gustava Špeta, autora, jenž (jak ostatně Erlich uvádí) měl rozhodující podíl na kontaktu formalismu s Husserlovou fenomenologií. Vcelku by bylo možno právě přes Potebňu sledovat ony momenty, jež vedou od formalistické školy, typického produktu 20. století, k filosofii éry Hegelovy.

Poměrně více místa věnuje Erlich Veselovskému. Ve shodě s Borisem Engelgardtem charakterizuje Veselovského přístup k literatuře jako mnohem statičtější než dynamické pojetí Potebňovo, současně však mnohem méně zatížený psychologismem. Právě tato emancipace Veselovského z psychologismu, morfologické studium literárního díla, důraz nikoliv na studium básnické individuality a jejího tvůrčího procesu, nýbrž na studium básnických útvarů, se mohla stát východiskem směru, jenž v celkovém kontextu evropského náporu proti psychologismu zaujal militantní pozici. Erlich podává současně stručný přehled postupného vývoje Veselovského názoru na předmět literárněvědného zkoumání, od kulturněhistorické koncepce literatury až k známým pasážím z Úvodu k historické poetice, jež celkem nápadně upomínají na proslulý útok formalistů na adresu oficiální buržoazní literární historie: „Literární historie připomíná zeměpisné pásmo, které mezinárodní právo označilo jako res nullius, kam chodí lovit historik kultury i estetik, erudit i badatel z oboru společenských idejí. Každý si odtud přináší, co může, podle svých schopností a názoru, zboží či úlovek s touž etiketou, avšak nikoliv s týmž obsahem. Ohledně normy se nedomluvili, jinak by se tak často nevraceli k otázce: co je vlastně literární historie?“ (10)

Druhá kapitola, s baudelairovským podtitulem ,,Od lesu symbolů k autonomii slova“, si klade otázku předpokladů formalismu v samotné literární tvorbě. Obrací se k procesu, který proběhl od symbolismu k futurismu. Erlich charakterizuje pojetí slova v symbolismu na pozadí pozitivistického, realistického období, v němž byla soustředěna pozornost výlučně na sám předmět sdělení, nikdy ne na slovo. Jazyk zde tedy vystupoval do popředí svou sdělovací funkcí. Symbolismus ruší mechanistickou dichotomii formy a obsahu, kdy forma byla pouze schránkou obsahu či nejvýše čistě vnější okrasou, jejímž vyloučením by sama podstata sdělení nic neztratila (s. 17). Soustřeďuje se pak k těm momentům tohoto směru, které mohly poskytnout podněty formalismu (orientace k technice básnické tvorby, Bělého kniha Symbolismus atd.).

Celá Erlichova interpretace symbolismu a futurismu se soustřeďuje na rozlišení role, jakou v obou směrech hraje slovo. Bylo by možno v lecčems charakteristiku ruského symbolismu, jeho specifické stránky v poměru k západoevropské literatuře doplnit. Zůstaňme však alespoň na chvíli u otázky vztahu symbolismu a futurismu, tak jak ji položil Erlich. Osamostatnění, autonomizace slova u futurismu je ve skutečnosti pouze extremizací jistých tendencí, které se projevují v básnickém vývoji v základě už od první poloviny devatenáctého století. Jde v podstatě o důsledek velmi složitého procesu v rámci kapitalizující se společnosti. Za klasicismu byl slovní materiál v jistém smyslu pouhým nástrojem poetična, jež samo bylo pevně stanoveno normami, to jest dáno v poslední instanci konvencí. Tato situace byla umožněna centralizovanou společností a danou, uznávanou hierarchií hodnot. Rozrušením spořádaného řádu začínají všechny ony převratné změny, jichž v poslední instanci není ušetřen ani sám přístup k slovnímu materiálu básnického díla. Norma se zde začíná rýsovat jako cosi, co je určováno, nahlédnuto s jedné strany, imanentním chodem vývojových reakcí, s druhé strany pak arbitráží básníkovou či celého směru. Ve skutečnosti je celý tento stav výrazem zvláštního relativního osamostatnění všech komunikativních prostředků za kapitalismu, které díky povaze společenských vztahů této epochy začínají na sebe brát povahu reálně fungujících, na člověku nezávislých sil. Analýzou by bylo možno ukázat, jak ony tendence, vědomě ve futurismu vyslovené, byly svým způsobem latentně přítomny již v celém básnickém vývoji minulého století.

„Slovní magie“ symbolismu, splynutí označovaného s označujícím, vnitřní spříznění označujícího se samotným „obsahem“, jejž má představovat, je v podstatě jen výchylkou na slepé koleje v rámci téhož vývoje. Soustředěná pozornost symbolismu k metrice, eufonii atd., k všemu, co tvoří hudebnost verše, je dána v poslední instanci právě slepou uličkou, do níž tento směr poezii zavedl. Neboť v mezích samotného slovního materiálu má zde být navozeno a evokováno to, co je jinde otázkou samotné reality. Symbolismus rozřešil rozpor mezi nepřebernou realitou a básnickými prostředky, proti nimž básník na úpatí moderního věku stanul, stlačením tohoto rozporu na minimum, respektive jeho likvidací (srov. známý případ čtvrtky nepopsaného papíru). Heslo raného akméismu „Pryč od symbolismu, ať žije živá růže!“ (11) bylo celkem výrazem nutného náporu proti symbolismu, mělo-li se vůbec v poezii pokračovat. (Erlich v akméismu spatřuje celkem epizodickou reakci na symbolismus, vlastní pozice symbolismu nepřekračující, jakési kacířství symbolismu, či vzpouru na kolenou. Akméismus měl vzhledem k formalismu svou důležitost v případě Ejchenbaumově, pro kterého hrál přibližně stejnou úlohu, jako pro ostatní formalisty futurismus.) Zdá se nám proto, že Erlichův exkurs, jakkoliv se jeví v úzkém historickém rámci příkladně fundován, je příliš poplatný všeobecné tendenci stírat dělicí čáru mezi symbolismem a plejádou moderních směrů po něm následujících. Soustředěná pozornost k básnickému materiálu a technice poetické tvorby přikrývá vlastní diskrepance těchto dvou typů literárního proudu. Stejně tak i výše citované zjištění Erlichovo o postoji symbolismu k jazyku, postoji, jímž má být tento směr distancován od éry pozitivismu a realismu, trpí při nejmenším jedním nedostatkem. Není zcela přesné. Ani sám realismus nebyl totiž ušetřen a nezůstal stranou procesu, jehož je futurismus se svým explicitním prohlášením ,,autonomie slova“ jen jistým momentem či vyvrcholením. Dojem, že jazyk funguje v realismu jen svou sdělovací funkcí, je stejným optickým klamem jako iluze, že realismus pozitivistické éry zachází se skutečnou, nefiktivní realitou. Obdobně je tomu i s potlačením otázky formy u téhož realismu. Bojové heslo raného formalismu, heslo priority formy před obsahem, je latentně přítomno v umění devatenáctého století od úpatí jeho vývoje. Máme-li se emancipovat od genetického a psychologizujícího pojetí literatury, budeme nuceni uznat, že právě prizmatem problematiky formy jsou kodifikovány literární směry od dob romantismu. Především proto, že v problematice formy jsou soustředěny vlastní otázky uměleckého přístupu k realitě, že tudíž tato problematika po výtce není záležitostí tzv. formalistickou. Za druhé není možno obejít skutečnost, že tento stav v sobě svým způsobem reflektuje zvláštnosti společenské povahy umění za kapitalismu. Neboť odmyslíme-li obecný proces intenzivní specializace jednotlivých odvětví lidské činnosti, který za této éry probíhá a jehož nezůstává ušetřena ani doména umění, jde především o to, že pozvolná emancipace otázek formotvorných je odrazem pozvolné emancipace umění z jeho vázanosti a podřízenosti centrálním společenským idejím. Zdá se nám proto, že v celkovém pohledu na umění jedné společenské epochy je předěl, který diferencuje symbolismus od předchozích směrů mnohem podružnější než dělicí čára mezi symbolismem a futurismem. Především proto, že symbolismus znamená předčasné ztroskotání, vybočení a meznou negativní hranici, na niž bylo možno reagovat jen prudce pozitivní reakcí. V tomto smyslu jsou východiska, která mohl poskytnout symbolismus formalismu jen technického rázu.

V třetí kapitole se zabývá Erlich zrodem formalistické školy na pozadí poměrů, které panovaly v ruské literární historii a kritice na počátku devatenáctého století. Odkazuje k slabinám impresionistické kritiky a k nedostatkům, omezenosti a malichernosti biograficky orientované literární historie. Obraz doplňuje i stručným poukazem k předrevoluční marxistické literární teorii. Jde nyní o to, co z tohoto povšechně zachyceného horizontu vstupovalo v zorný úhel formalistické reakce. Šlo především o akademickou literární historii, jejíž ,,pseudoproblémy“ (kouřil Puškin? atd.) později trefně napadal Brik v Lefu. Erlichova kritika Merežkovského a Geršenzona je zajisté oprávněná. Erlich se v ní ostatně křečovitě přidržuje výpovědí formalistů o sobě samých. Avšak připadá nám, že autor částečně přeceňuje význam tohoto směru. Snad je to podmíněno potřebou vyrovnat se s podobnými žánry v americké ,,kritice“. V každém případě mizí proporce polemiky proti impresionismu a útoků proti „bezprincipiálnímu objektivismu“ oficiální buržoazní literární historie. (12) Neboť především v jejím rozmezí se rozprostírala ona ,,země nikoho“, v níž měli identifikovat žáci Vengerovova petrohradského semináře ,,nezvěstného hrdinu“ literární vědy. Jedině takto vysmýčené jeviště opravňuje k ledabylému přejití dědictví Plechanovova, prací Sakulinových, Vorovského atd. V téže kapitole zabývá se dále Erlich vznikem moskevského a petrohradského kroužku, založením Opojazu, sloučením obou skupin, zastavuje se u jejich jednotlivých představitelů, podává jejich charakteristiku jednak v poměru k futuristickému hnutí, jednak charakteristiku jejich místa uvnitř samotné školy. Erlich se vůbec i v pozdějších částech práce snaží o jakousi individualizaci jednotlivých členů Opojazu, aby nastínil jeho vnitřní diferencovanost a postihl škálu odstínů uvnitř směru. Neváhá obracet se přitom ani k vlastnostem jednotlivců, rozlišit je jako vědecké typy. Tento smysl Erlichův se ostatně uplatňuje i v některých dalších kapitolách, v nichž se snaží faktické údaje historie formalismu a interpretace hlavních tezí proplétat evokací literárního a bohémského života dvacátých let. Šklovskij například vystupuje Erlichovi jako enfant terrible formalismu. Mnohá halasnost a efektnost Šklovského, která z něho učinila nesporně jednu z nejpopulárnějších postav formalistického směru, podle Erlicha zdaleka ještě nezajišťuje tomuto, u nás patrně nejznámějšímu autoru, místo vůdce a hlavní opory školy. Kritické výtky na adresu Šklovského erudice nejsou autorovým objevem. Erlich tu čerpal hlavně z obsáhlého ocenění historické role Šklovského, které podal roku 1930 v Zvězdě G. Gukovskij, když rozbíral práci o Matvěji Komarovovi spolu s knihou Slovesnosť i kommercija sepsanou Šklovského žáky T. Gricem, N. T. Nikitinem a V. Treninem.

Kapitoly 4. až 8. rozdělují dějiny formalismu do jednotlivých etap, jež odpovídají stadiím vnitřního vývoje tohoto směru. První etapa, vymezená léty 1916–1921 se vztahuje hlavně k létům nástupu formalistů, jejich činnosti v údobí revoluce a bezprostředně po ní, jejich začlenění do rodícího se sovětského literárního dění. Následující kapitola zahrnuje úsek největšího rozmachu formalismu. Již citovaná kapitola 6. se zabývá polemikami mezi marxismem a formalismem, hlavně diskusí mezi Trockým a Ejchenbaumem a Šklovským, kritikou Lunačarského, dále pokusy Cejtlinovými, Levidovovými a Arvatovovými o sloučení marxismu s formalismem. V sedmé kapitole je uzavřeno snad nejdramatičtější údobí krize formalismu, revidování a překonávání výchozích pozic. Předposlední kapitola jsou jakási membra disiecta zmínek o osudech jednotlivých představitelů školy, o jednotlivých ohlasech a doznívajících reakcích na formalistickou školu. Jde o přehled mnohem méně proporciální a náhodnější než všechny předchozí kapitoly, záchytně se opírající spíše o sporadická a lehce dostupná data druhu spíše anekdoticko-senzačního. Pozornost je věnována Ždanovovým vystoupením po roce 1945, Erlichovi přitom uniká rozdíl terminologický – formalismus v umění a formalismus literárněvědný mu spadá v jedno kvalitativní označení. Závěrečná 9. kapitola se stručně zmiňuje o pokračování formalismu ve třicátých letech v Československu a Polsku.

V druhé části (Doctrine) se pokouší Erlich načrtnout hlavni zásady formalistického učení, aby doplnil historicko-vývojový aspekt na literární školu systematičtějším pohledem, vázaným více méně k sféře logické. Skutečnost, že se opakuje mnohé, co bylo již jednou řečeno (jak uvádí v recenzi Erlichovy knihy Sečkarev), (13) nemůže opravdu být věci na škodu, neboť se tak dostává jen „důvěrnějšího“ zasvěcení do celé problematiky formalismu. Nicméně toto zdvojení výkladu samo o sobě svědčí o jisté nedořešenosti nejen „historie“, ale samotné interpretace. Je-li rozdělení Erlichovo snad prakticky a učebnicově užitečné, vystavuje přece jen nekrytá a zranitelná místa. Historie v první části slučuje nejheterogennější fakta, zatímco při „výkladu“ teorie nutně uniká celá složitost vývojových souvislostí a kontextu. Role Erlichova se tím automaticky degraduje na úlohu komentátora, jenž se vypořádává kriticky s jednotlivými body formalistického učení, odkazuje k některým drobnějším nedopatřením a disproporcím, nevyřešeným stránkám a leckterým kontradiktorickým momentům, vystupuje jako shovívavý soudce nad diferencemi temperamentu, erudice a teoretického umu jednotlivých představitelů. Tento pohled sotva substituuje úlohu stát nad věcmi.

První kapitola druhého dílu (Basic concepts) interpretuje úhelná hlediska formalistického přístupu k literárnímu dílu. Ukazuje k pojetí literární vědy jakožto oblasti autonomní, specifické, pojetí vyčišťujícímu pole zkoumaného objektu od metod jemu nevlastních, od psychologizujících, sociologizujících či kulturněhistorických prvků. Zabývá se problematikou obrazu v souvislosti s historickými polemikami po roku dvacátém. Vykládá principy ,,ostranněnija“ a „zatrudněnija“, „automatizace“,  upozorňuje na paralelu názorů Šklovského a Cocteaua. Kritický poukaz k zmíněným principům Šklovského soustřeďuje Erlich v poznámce o přesunu vzájemného vztahu mezi vnímajícím subjektem a vnímaným předmětem, to jest vztahu čtenáře k realitě, do sféry vztahu mezi znakem a referujícím, to jest básníkovým postojem k jazyku. Jde v podstatě o postupně se vyvíjející a vzrůstající zájem formalismu o významovou stránku básnického jazyka a vůbec uměleckého díla. Z hlediska jednoty formy a obsahu zkoumá posléze Erlich problematiku pojmu „prijom“ – česky vžitém jako postupy – pro analýzu literárního díla.

Kapitola 11. je souhrnným průhledem k formalistickému a strukturalistickému traktování vztahu literatury a „života“. Následující dvě kapitoly podávají přehled a výklad formalistické teorie verše a prózy. První z nich shrnuje přínosy formalistického zkoumání veršové struktury, druhá, neméně zasvěcená, otázky stylu a kompozice. V citované již recenzi upozorňuje Sečkarev v souvislosti s touto kapitolou na to, že Erlichovo konstatování minimálního zájmu formalistů o drama je nepřesné. Recenzent poukazuje k Tomaševského Poetice, která samozřejmě dramatickou literaturu nemohla obejít, a k dvěma statím z Ejchenbaumova sborníku Skvoz literaturu. Ejchenbaumovy statě O tragédii a tragičnu a O tragédii Schillera ve světle jeho teorie tragična patří však k oněm pracím z roku 1917, na jejichž převážně filosofická a metodologicky sotva výrazně formalistická východiska sám autor v úvodu ke sborníku upozorňuje. Erlichovo zjištění pokládáme tedy za správné. Nezájem formalismu o dramatickou literaturu má své hlubší příčiny, jejichž sledování by nás muselo vést k složitější analýze možností tohoto směru a posléze k jeho zásadnější kritice.

Předposlední kapitola (Literary Dynamics) je věnována formalistickému přístupu k literární historii a jejímu pojetí. Erlich tu měl k dispozici bohatý materiál konkrétních literárněhistorických prací formalistické školy a mohl se celkem pokusit jak o nárys literárněhistorické metody, tak o výklad orientace k jistému literárněhistorickému materiálu, o soustředění na určité etapy ruského literárního vývoje. Interpretace historického relativismu formalistů mně připadá jednostrannou. Opomenutím tak důležitých pasáží jako je např. úvod k Ejchenbaumovu Lermontovovi, Ejchenbaumova stať Literaturnyj byt atd. si podle mého názoru zahradil autor cestu ke skutečnému vysvětlení převážné orientace na první polovinu 19. století.

V závěru (Stock-Taking) se snaží Erlich o vřazení a začlenění formalismu do kontextu západoevropské literární teorìe a o celkové zhodnocení ruské školy. Odkaz k styčným bodům formalismu se západoevropskými směry (viz již citované shody s Cocteauem atd.), (14) jež nelze vysvětlit ani vlivem a vzájemným působením, nýbrž prostě paralelní reakcí na vývojovou situaci a řešením shodných literárních úkolů, nám nepřipadá ani tak překvapivý (viz Sečkarev), neboť jde prostě o to, že právě ruský futurismus, k němuž byl formalismus přimknutý, participuje na týchž momentech literárního procesu, jako ostatní směry na západě.

Erlichovo souhrnné hodnocení formalismu je příznačné pro celý charakter knihy. Neboť jak zjednat rovnováhu mezi rozporuplnostmi, slepými místy, bezvýchodnými uličkami a trvalými přínosy této školy, ne-li ,,zdravým rozumem“, rozumným rozdělením světel a stínů. Avšak zdravý rozum, jenž kráčí bezpečně po střední zlaté cestě, bývá zpravidla netečný k léčkám a propadlištím, jež se otvírají za jeho horizontem. Kýžený filosofický fundament, který formalismu nemohl přinést marxismus (neboť jakákoliv snaha řešit problematiku literatury sub specie marxismu je pouze ústupek administrativním metodám), mohly poskytnout formalismu ,,tvůrčí ideje“ našeho století, Gestaltspsychologie a holismus se svým konceptem organizovaného celku, struktury v pražském estetickém strukturalismu, který se snažil, i když nedůsledně, učinit poetiku součástí sémantiky. Je, bohužel, vlastností knihy Erlichovy, že tam, kde se stýká s filosofickou problematikou 20. století a kde se snaží o začlenění formalismu do kontextu ideového vývoje 20. století, operuje spíše nomenklaturou než vlastním proniknutím jeho úhelných otázek. Sám marxismus figuruje v jeho knize spíše v podobě dvacátého odvaru z kritik, mnohdy skutečně pochybených. Z rozcestí a krize, v níž ruský formalismus uprostřed druhé poloviny dvacátých let stanul, existuje pro Erlicha jen jedna cesta křižovatky jako východisko. Že eklekticismus této cesty, reprezentované strukturalismem, musel končit v jistém rozmělnění, ne-li v druhé slepé uličce, pozoruje Erlich, díky svému zdravému rozumu, jen na parciálních otázkách. Ony druhé možnosti vývoje, jež byly ostatně alespoň v lecčems realizovány, se Erlich nepokouší brát v patrnost. Zatímco si všímá kritik „formalismu“ v hudbě Šostakovičově, leningradských diskusí z roku 1949, končí bibliografie prací Ejchenbaumových či Šklovského, abychom jmenovali jen příkladem ty, o jejichž osudy zájem více méně anekdotický Erlicha ani nadále neopouští, rokem 1930. Po oficiálním zavržení formalismu mohli citovaní autoři tvořit jen díla sterilní, jež je třeba ponechat temnu historie. Nechceme ulpívat na malichernostech, nicméně je příznačné, že bibliografie jak prací ruských formalistů, tak českých strukturalistů je dovedena po každé k bodu, v němž opouští pole působnosti obou směrů Roman Jakobson. V tomto směru by bylo možno důkladné a ,,vyčerpávající“ Erlichovo shromáždění materiálu o leccos doplnit. Tyto stručné obecné poznámky by bylo možno rozhojnit i o drobné výhrady k některým Erlichovým nepřesnostem, z nichž alespoň příkladem odkazujeme k Janu Máchovi, na nějž byl Karel Hynek překřtěn.

Erlichova práce je vcelku jistě užitečným příspěvkem k historii ruského formalismu, příspěvkem spíše informativním, opřeným o znalost bohatého materiálu, byť, jak se nám jeví, všechen materiál nevyčerpala. Autor, který se v mnohém s východisky formalismu a strukturalismu ztotožňuje, dává svou deskripci, jež musí vždy spoléhat na výběr materiálu a na opominutí mnoha jeho stránek, posléze vždy podle jakéhos klíče. Nemíníme nijak s tímto klíčem polemizovat. Orientace k vlastnímu materiálu literárního díla, kterou formalismus reprezentuje, je věcí, jež může být chápána, ač jde o záležitost mající dvojsečnou problematiku, jako přínos formalismu, pokud máme na mysli parciální výdobytky tohoto směru. (15) Avšak pozitivním zjištěním pro nás celá problematika této konstatace nejen nekončí, nýbrž začíná. Neboť vlastní problematika ruského formalismu byla podle našeho názoru ponechána v knize Erlichově nejen bez rozřešení, nýbrž nebyla ani začata.


1957


(1) K francouzské rezonanci srov. článek v revue Critique, 1956, 109, Impasse de la Critique formaliste. [Jde o článek Paula de Mana. Pozn. red.] 

(2) Uvádím podle záznamů leningradské diskuse mezi Opojazem a skupinou leningradských marxistických kritiků, Erlichem necitovaného. Novyj lef, I, 4, 46.

(3) Viz Skipina, ve sborníku Russkaja proza, „Academia“, M. 1926, 13-41. 

(4) Celý problém vyrovnání marxismu s formalismem ve dvacátých letech je záležitostí značně specifickou, podmíněnou zvláštními poměry – podtrženými revolucí – , v nichž formalismus krystalizoval a marxistická teorie literatury hledala své vědecké prostředky. Situace je tu proto o něco složitější než ona, v které je možno a limine odmítnout literárněteoretický formalismus jako evidentně neslučitelný s marxismem – viz např. formalimus Spitzerův a Staigrův. Známé manifestační odmítnutí marxismu Šklovským v době započatých diskusí mezi marxismem a formalismem, odmítnutí marxismu, který v rámci specifické vědní disciplíny „nemůže poskytnout adekvátní nástroje vědeckému zkoumání daného předmětu“, je krom jiného poplatné naivní iluzi tohoto směru o vztahu filosofie a společenských věd, iluzi, jíž se formalisté zuby nehty, tvrdošíjně, i když posléze marně, drželi.

(5) N. Berkovskij, Tekuščaja literatura, „Federacija“, M. 1930, s. 18.

(6) Viz Jakobsonův a Tyňanovův příspěvek Voprozy izučenija jazyka i literatury, Novyj Lef I, s. 35.  

(7) Tolstoj i Paul de Kock, Zapadnij sbornik I, 1937.

(8) Srov. Žirmunskij, Zadači poetiky, Načala 1921, 1 a Sakulinův příspěvek, Ješče o obrazach, „Athenej“, 1924.  

(9) A. A. Potebňa, Mysl i jazyk, kap. 10.

(10) A. N. Veselovskij, Istoričeskaja poetika, L. 1940, s. 53.

(11) Viz O. Mandelštam, O prirode slova, „Istoki“, 1922. 

(12) Srov. Ejchenbaum, Skvoz literaturu, „Academia“, Leningrad 1924, s. 4.

(13) Zeitschrift für Slavische Philologie, Heidelberg 1955, XXIV, 1, s. 235.

(14) Erlich se ve své práci neobírá německým formalismem typu Spitzerova a Staigrova, disproporcemi a paralelami „stylistické kritiky“ s ruským formalismem. 

(15) V tomto smyslu přiznává i italský marxistický kritik Cesare Cases ve svém příspěvku ke kritice německého formalismu (I limitti della critica stilistica i i problemi della critica letteraria, Società XI, 1 a 2), že ,,stylistická kritika“ může v jednotlivých úsecích literární vědy mít svou cenu (Società XI, 2, s. 289).