Balzakovo dílo stojí před námi jako mohutná historie jednoho konkrétního úseku kapitalistické společnosti, odrážející plně a věrně sociální skutečnost v jejím procesu, v jejích souvislostech a v jejích rozporech. Neobyčejný realismus, s kterým se Balzac dovedl přibližovat až k podstatě své společnosti a strhnout škrabošku z její bezcitné a hrůzné tváře, dává Lidské komedii veliký umělecký význam, který přerůstá rámce jedné společnosti a zařazuje ji mezi nejhodnotnější výtvory světové literatury. Století, které uplynulo od Balzakovy smrti, znamená revoluční epochu, během které byla v jedné části světa nastoupena cesta k nové, opravdu lidské společnosti. Kvalitativně odlišné stanovisko, které na rozdíl od falešného a falšujícího pohledu buržoazie zaujímá k literatuře dělnická třída, je však větší zkouškou životaschopnosti uměleckého díla než pouhý časový odstup. A my jsme svědky toho, že nová socialistická kultura nejenže přejímá Balzakovu tvorbu jako své kulturní dědictví, ale vidí v Balzakovi velkolepý výraz uměleckého realismu a vynikající sociální kritiky, která tím, že jde až ke kořenům jedné etapy kapitalismu, předjímá zároveň zánik celé této společenské formace.

 Nově hodnotící postoj k Balzakovi není náhodný, jako není náhodný neobyčejný zájem a obdiv, který k němu chovali zakladatelé marxismu. Je známo, jak často používali Balzakových románů k ilustraci svých vědeckých tezí. Marx několikráte upozorňuje na některé Balzakovy geniální narážky, jimiž se poukazuje k ekonomickým zákonitostem, objeveným a vědecky rozvinutým marxistickou filozofií. A nejenom to. Podle svědectví Lafargueova si Marx cenil nejvýše ze všech romanopisců vedle Cervantese Balzaka. Chystal se dokonce k tomu, že jakmile skončí své studium politické ekonomie, napíše o něm kritické dílo. Podle Marxe nebyl Balzac jenom velikým životopiscem své doby, ale i tvůrcem těch předobrazů-typů, které za Ludvíka-Filipa existovaly dosud jen v zárodečném stavu a došly plného rozvinutí až za Napoleona III., tj. po smrti Balzakově. V dopise anglické spisovatelce, Miss Harkness, jenž je jedním z nejvýznamnějších dokumentů pro východisko k názorům klasiků marxismu na umění, dává pak Engels hlubokou charakteristiku uměleckého realismu právě na příkladě Balzaka. Významně upozorňuje na protiklad mezi politickými názory Balzakovými a realistickým obrazem společnosti, který je v jeho románech nakreslen. „Balzac byl politicky legitimistou. Jeho velké dílo je neustálým nářkem nad nevyhnutelným rozkladem vyšší společnosti; jeho sympatie je na straně třídy, odsouzené k zániku. Přesto však nebyla jeho satira nikdy ostřejší, jeho ironie trpčí, než tam, kde dává jednat aristokratům, mužům a ženám, s nimiž hluboko sympatizuje. A jediní lidé, o nichž mluví s neskrývaným obdivem, jsou jeho nejprudší političtí odpůrci, republikánští hrdinové z Cloître Saint-Merri, lidé, kteří v té době (1830−1836) byli opravdu zástupci lidu. To, že Balzac byl nucen jít proti svým vlastním třídním sympatiím a politickým předsudkům, že viděl nutnost zániku svých milovaných aristokratů a líčil je jako lidi, kteří si lepšího osudu nezasloužili; to, že viděl skutečné lidi budoucna tam, kde je v tuto dobu bylo jedině možno najít − to považuji za jeden z největších triumfů realismu a za nejvelkolepější rys starého Balzaka.“


Pravdivost a věrnost, se kterou Balzac nejenom líčí svou společnost, ale pomocí níž zároveň proniká až k jejím nejhlubším základům, nemá jen funkci poznávací, ale tvoří i estetickou hodnotu jeho románů. Není ve skutečnosti žádné nesrovnalosti mezi uměleckou stránkou díla a jeho pravdivostí, jak se snažili namluvit obhájci buržoazního paumění. Každé opravdu veliké literární dílo je nutně dílem realistickým, a tedy i nutně pravdivým. A v závislosti na tom společensky pokrokovým, třeba by jeho autor, píšící v době červencové monarchie, byl legitimista Balzac.


Buržoazie, která se nikdy nesnažila popírat velikost a sílu Balzakových románů, pokoušela se alespoň zneškodnit ostří jeho realismu, namířené proti ní. Neodvažujíc se ukázat na to, co je v Balzakovi podstatného, dovedla se obratně utíkat k podružným stránkám jeho díla, pod jejichž aspektem si Balzaka přizpůsobovala, jak se dalo. Pod zorným úhlem idealistických doktrín uměla „vysvětlit“ náležitým způsobem i celé úseky Balzakova díla. Vhodnou příležitost k těmto zastíracím manévrům jí poskytovala skupina prací, které byly shrnuty do Filozofických povídek (1831), později Filozofické studie (1834) z Lidské komedie. Jejich fantastičnost sloužila k tomu, aby se tento žánr v tvorbě velkého romanopisce označil jako mystický proud Balzakova díla. Buržoazie tak záměrně rozdělila Balzaka na autora Louise Lamberta a spisovatele Eugenie Grandetové, na Balzaka filozofa a Balzaka romanopisce. Aby zpečetila tuto, dnes již tradičně opakovanou dvojpólovost Balzakovu, vystopovala Oslí kůži, Melmothovi, Seraphitě a Lambertovi předchůdce až k samotnému ranému údobí mladických pokusů Balzakových, a to v mysticismu povídky Poslední víla aneb Nová kouzelná lampa. Soustředíce se pak zcela pochopitelně na tento „mysticismus“, podávali o něm francouzští literární vědci rozsáhlé výklady a rozklady, vyvozujíce jej jednou z německé romantiky, podruhé z vlivu Swedenborgova, tu zkoumajíce obsáhle orientální prvky u Balzaka, které podle jejich tezí měly tvořit vlastní podstatu jeho díla, skrytou pod povrchovou slupkou realismu.


Jak hledět na Oslí kůži (La Peau de chagrin), která je jednou z nejkrásnějších prací, k níž se tito vykladači utíkají, aby snášeli nové a nové doklady pro své pojetí Balzaka? Nejde skutečně v tomto tajuplném příběhu o záhadném orientálním talismanu, v této pohádce, jejíž hlavní motiv se může hledat v Tisíci a jedné noci, o dílo, které stojí v rozporu s realismem Gobsecka, Otce Goriota a Ztracených iluzí? Odpověď zní zcela jasně: nikoliv. Nejenže se tu setkáváme se známými postavami, které procházejí celou Lidskou komedií, ale konkrétní, historicky vymezená společnost pařížské finanční oligarchie se svými, do posledního tahu vykreslenými typy nikterak nemluví pro to, že by nás Balzac odváděl od prostředí, v němž je tzv. druhý směr jeho románů zabydlen. Od první až do poslední stránky stojí proti nám Oslí kůže tváří v tvář s otřesným realismem, účinně odhalujícím pravou podobu velkosvětské společnosti, v níž se mladý Raphael de Valentin pohybuje. Je to realismus, jemuž není s to uniknout žádný detail, který by nemluvil význačným způsobem o nelidských vztazích vznešených a honosných kreatur, žádný záběr, který by nemířil ke konkrétní podstatě společnosti, v níž Balzac žije. O čem jiném svědčí dramatické momenty, v nichž se nám bezděčně a nestřeženě hrdinové otvírají k pronikavému pohledu. Balzac tu umí ve zkratce vniknout pod povrch své postavy a zachytit dynamicky její reálný nerv, její nejvnitřnější podstatu. Tak představí-li nám hrdinku ve chvíli, kdy odkládá svou společenskou masku bezcitné krasavice. Jediné co je jí s to v okamžiku naprosté intimity rozechvít a vydat vzdech a výkřik na její rty, je pomyšlení na burzovní spekulace. Tak mluví Balzac v konkrétních detailech. Ukazuje ke zcela reálné a hmotné skutečnosti, která ovládá jeho lidi, činíc z nich směšné karikatury bez jakéhokoliv citu, bez nejmenší ušlechtilosti, bez schopnosti být šťasten. I z vedlejších motivů i z celé dějové osnovy vnucuje se nám s naléhavou zřejmostí fakt, že středem, kolem něhož se vše točí, jsou v románu peníze. Stojíme v tomto Balzakově díle tedy pevně na půdě zcela reálné, a nadobro vzdálené mysticismu jak Swedenborga, tak Orientu. Problematický zůstává nejvýše fantastický a pohádkový rámec, který na sebe bere reálná skutečnost, s níž se v příběhu setkáváme. Zbývá jedině prohlédnout onen nezničitelný fetiš, k němuž hrdina náhodně přichází právě ve chvíli, kdy mu může zachránit život a postupně plnit všechna jeho přání, zároveň však vykonávat tajemný vliv na jeho život až k úplnému zničení.


Nemůže být zásadního rozporu mezi realistickým obrazem skutečnosti a fantastickým motivováním historie, do níž je pohled na společnost zasazen. Zázračnost talismanu, který strhuje svého majitele pod svůj vliv, realizuje jeho přání, aby ho nakonec zbavoval života a jakékoliv možnosti štěstí, nepramení z magična a ireálna, ale vyvěrá z konkrétních hlubokých rozporů, které tkví u kořene kapitalistické společnosti. Oslí kůže je mistrným zpodobením zvláštní vlastnosti peněz, které v Balzakově společnosti, společnosti údobí peněžního kapitálu, hrají tak důležitou a mocnou roli. Balzakův orientální talisman nemá ve skutečnosti co dělat s jakýmkoli mysticismem. Je jen obrazem a výrazem v kapitalistické společnosti existujícího fetišismu, který proniká do všech společenských vztahů, aby rozrušoval lidské hodnoty a převracel skutečné vlastnosti věcí v jejich opak. Oslí kůže dává svému vlastníkovi moc, slávu a bohatství, zároveň však jej zbavuje prostého lidského štěstí a stojí jako nepřekonatelná a nezničitelná překážka k jeho realizaci. Strhuje hrdinu pod svůj vliv, z něhož se nelze žádným způsobem vymanit. Balzakův talisman je takřka personifikací oné tajemné moci peněz, za něž je možno všechno koupit, všechno získat, které však zároveň ovládají s neúprosným fatalismem kapitalistickou společnost, diktují jí a řídí ji, ničíce všechno lidské, co přichází do jejich područí. Balzac dovedl básnickým géniem vystihnout pro kapitalistickou výrobu typické rozštěpení hodnoty užitné a hodnoty směnné. Směnná hodnota, která je pouhým odrazem věcí, které užíváme, oddělena od reálných, hmotných statků, stává se v kapitalistické společnosti samostatnou, hybnou silou. Peníze jsou pak hmatatelným výrazem směnné, tj. nehmotné, neužitné hodnoty zboží. Paradox kapitalistické společnosti spočívá v tom, že nehmotná abstrakce věcí, odtržena od své materiální základny se stává reálnou, existující veličinou, pronikající a ovládající společenskou skutečnost. Její vliv nelze vysvětlit přírodovědecky a nelze jej zničit fyzickými pochody nebo chemickými procesy, jimiž se hrdina příběhu marně pokouší odstranit a zneškodnit strašidelný kousek oslí kůže. Proti člověku stojící sílu peněz, které se stávají odcizením skutečné podstaty věcí a jejich vlastností, odcizením jejich společenské hodnoty v kapitalistické společnosti, člověku nepřátelské, lze zneškodnit jen společenskou přeměnou. V to nakonec promlouvá Balzakův závěr, kde jednotlivec se stává tragickou obětí monstrózních, nezvládnutých společenských zákonitostí.


Pohádkový ráz Balzakova díla zcela jasně a důsledně tedy souvisí s konkrétním realistickým obrazem třicátých let minulého století, který nám probíhá před očima, a je vlastně podobenstvím a výsledkem nesmírně pronikavého pohledu do hloubi společnosti, ovládané fetišem peněz. Tajemná, magická síla talismanu, který je středem vyprávění, neukazuje k cizorodým prvkům a vlivům, promítnutým do Balzaka zvnějšku, ale je prostě odrazem reálného fetišismu peněz, neovladatelné zákonitosti v kapitalistické společnosti, které se jeví neanalyzovány jako tajemná, fantastická síla.


Odhaluje fetišismus peněz, podniká Balzac i ostrou kritiku konkrétního, historicky vymezeného společenského zřízení. To jak Balzac staví tuto kritiku, naráží přímo na otázku stávajícího společenského řádu jako odcizení společnosti.


Oslí kůže z r. 1831 stojí před námi jako jedno z prvních velikých děl Balzakových, předznamenávající celou jeho epochální tvorbu, zároveň pak soustřeďující v sobě obsáhlou problematiku politických debat z průběhu předcházejícího desítiletí. Názorným příkladem je nám tu rozsáhlá partie politického rozhovoru, v němž se názorově vyhraněný autor dává ironicky mihnout saint-simonistovi a republikánovi. Třicátá léta jsou totiž pro Balzakovu politickou pozici rozhodující. Od 1831 se stává typickým legitimistou, monarchistou a katolíkem, přicházejícím k závěru, že jen absolutní vláda ve spojení s náboženstvím může vychovat člověka pro jeho společenský úděl a zachovat jeho mravní lidské ctnosti. Nedejme se však tímto Balzakovým, veskrze zpátečnickým politickým stanoviskem mýlit. Balzac ho užívá především jako východiska pro ostrý útok proti buržoaznímu individualismu. „Individualismus,“ ukazuje Balzac ve svých románech, „rozkládá mravní charakter současného člověka, který ztratil bývalé ctnosti a víru.“ Code civil rozdělil lidi na proti sobě stojící a bojující, nepřátelská individua. Osobní štěstí jednotlivce, přání a touhy mladého Rafaela Valentina nemohou být uskutečněny v této společnosti, v níž se vede uvnitř nelítostná, nesmiřitelná válka. Balzac, který zkoumá příčiny, které rozdělují společnost a znemožňují člověku vést lidský život, dochází až ke kapitalistické ekonomice, rozrušující základy společenského života. Tak vystihuje nakonec i pravou základnu a kořen individualismu, v němž vidí společenské zlo. Odkrývaje příčinu znemravnělosti své odsouzeníhodné společnosti v „penězích“, ukazuje i na jejich produkt: individualismus. Peníze společnost „individualizují“.


Protiindividualistický rys Balzakovy tvorby je nadevše patrný. Jak z celé Lidské komedie, jejíž koncepce sama o sobě dává celostný a souvislý pohled na společnost, tak i z celého zaměření a umístění díla, které proti nám stojí. Tento charakter Balzakova díla pak není nedůležitý, ale nade vše významný. Nejenže ostře odlišuje Balzaka od veškeré francouzské buržoazní literatury jak jeho současníků, tak následovníků. Ale zároveň svědčí o Balzakově neskonale zdravém smyslu po tom, co člověk potřebuje, aby se opravdu člověkem stal, a neobvykle živé a pravé představě o tom, čím společnost má být a jednou bude.