Američany nepřestává fascinovat způsob, jak jiné národy pracují s vlastními dějinami. Příkladem budiž nejnovější španělská výstava na téma občanské války, která je koncipována jako zpravodajství v New York Times, či návštěva Baracka Obamy v koncentračním táboře Buchenwald, kde prezident zdůrazní kontrast mezi minulostí a současností Německa.
Ale do jaké míry zpracovává historii svého účinkování na globální scéně samotná Amerika?
V zahraniční politice – a v domácí neméně – jsou Spojené státy velkou měrou formovány zkušeností studené války. Objevování nových archivních dokumentů a rozšiřování poznání té doby doprovází nekončící sčítání nákladů.
V knize The Mighty Wurlitzer. How the CIA Played America, která kriticky hodnotí období, kdy CIA zapojovala americké občany do boje proti komunismu, přichází autor Hugh Wilford s touž myšlenkou – jak draho nás to všechno přišlo. Vypráví v ní následující příběh. S koncem druhé světové války začaly politické elity rušit výzvědné služby včetně Office of Strategic Services (OSS), které Americe sloužily v době války.
Skupině vlivných politiků kolem sovětologa George Kennana, která se takového vývoje přímo děsila, se však podařilo přesvědčit vládní úředníky ke změně kursu. Podle jejich názoru se Stalinova totalita nebezpečností vyrovnala Hitlerovi. Poválečná situace si však žádala nové strategické priority i taktiku jejich naplňování. Vůdčími principy těchto priorit se měla stát především politika „zadržování komunismu“ a na druhém místě politika „osvobozování“ od sovětského vlivu. Taktika se měla realizovat v utajení. Za této situace se zrodila CIA.
The Mighty Wurlitzer popisuje, jak nové strategické priority spolu s příslušnou taktikou postupně absorbovaly americké občany. Podle plánů CIA měly hrát zásadní, avšak omezenou roli oficiální informační kampaně USA; omezenou zejména v případě, kdy jejich cíle stejně americké vládě nedůvěřovaly. O daleko účinnější prosazování amerických zájmů v zahraničí se však mohli postarat američtí občané jako soukromé osoby. Šlo o to jak vhodné jednotlivce najít, přesvědčit ke spolupráci a zajistit, aby se této skryté civilní armádě v ilegalitě dařilo.
Od konce čtyřicátých až do poloviny šedesátých let minulého století se CIA tajně obracela na zavedené americké organizace a nabízela jim finanční podporu zahraniční činnosti. Wilford ukazuje, jak CIA pomocí dolarových dotací podporovala nejrůznější liberálně zaměřené americké organizace, které udržovaly vztahy se svými protějšky v zahraničí. Za peníze CIA navazovali zástupci amerických pracujících spolupráci s evropskými partnery v Paříži a sdružení amerických katolických žen nabízela pomoc katolíkům v rozvojových zemích. V kapitolách věnovaných jednotlivým takto financovaným skupinám Wilford dokumentuje, kam všude sahal vliv CIA, který se neomezoval jen na dělnictvo a katolíky, ale týkal se též emigrantů, intelektuálů, studentů, žen, Afroameričanů a novinářů.
Byla to strategie velmi smělá a při šíři záběru organizační fronty financované CIA také velmi důkladná. Frank Wisner, který se stal prvním ředitelem CIA pro politický boj, ji přirovnal ke koncertním varhanám značky Mighty Wurlitzer, na něž šlo v přeneseném smyslu zahrát libovolnou propagandistickou písničku. Předpokladem úspěšnosti zvolené strategie však byla určitá míra důvěry mezi všemi zúčastněnými. Princip práce v utajení například od vedoucích činitelů„frontových“ organizací vyžadoval nadřadit oddanost CIA nad věrnost i přátelské vazby v osobním životě.
Dnes se slovům o tak velké důvěře jednotlivce ve stát nechce věřit a ještě nepravděpodobněji nám připadá neochvějnost tehdejšího přesvědčení CIA o správnosti použité metody i poslání. Frontové skupiny například požívaly velké míry samostatnosti při rozhodování o vlastní politice a činnosti. Doporučovalo se jim nebýt otevřeně proamerické, zatímco antiamerický sentiment byl naopak považován za chytrou součást taktiky. Když Sovětský svaz nazval Spojené státy kulturním smetištěm – což lahodilo nejednomu evropskému uchu – neměla fronta kontrovat poukazy na ruské gulagy. CIA reagovala vysláním Bostonských symfoniků na turné po Evropě.
Jestliže společné úsilí bylo založeno na pouhém očekávání nekonkrétního výsledku a na důvěře, jako tomu bylo u projektu Mighty Wurlitzer, není se čemu divit, že výsledná melodie nebyla vždycky přesně podle not CIA. Wilford dokonce tvrdí, že přirovnání, podle něhož CIA byla hercem, který na provázkách vodí loutky frontových organizací, neodpovídalo skutečnosti. Plány CIA u té či oné frontové organizace narazily čas od času na odpor i otevřenou vzpouru. Tak například newyorkská skupina radikálních antikomunistických radikálů zvaná Americký výbor pro kulturní svobodu odsoudila vyslání Bostonských symfoniků do Paříže argumentem, že Francouzi jsou příliš neutrální. Nezávislost, jíž se frontová seskupení těšila, možná posilovala věrohodnost jejich sdělení, avšak oslabovala vliv CIA na obsah. Například Americká společnost africké kultury (AMSAC), která měla posilovat image amerických černochů v očích afrických elit, při příležitosti návštěvy svých zástupců na africkém kontinentěostře odsoudila americkou politiku v Jižní Africe, portugalských koloniích a Kongu.
Do poloviny 60. let minulého století prošla politika důvěry v Ameriku proměnou vlivem ztracené války ve Vietnamu a nástupu nové poválečné generace. V lednu 1967 vedení Národní studentské asociace, bývalé frontové skupiny, odhalilo pravdu o minulých zdrojích svých financí mladému reportérovi z časopisu Ramparts. Odhalení, která následovala o několik měsíců později, spolu se sérií článků v New York Times znamenala definitivní tečku za téměř dvaceti lety skryté finanční podpory frontových skupin ze strany tajné služby. Dnes tedy o propagandistických varhanách CIA známe mnoho faktů, ale morální otázky, které tato tajná činnost výzvědné služby nastolila, zůstávají povětšinou nezodpovězené. Jakou cenu musí zaplatit stát, který využívá idealismu svých občanů k prosazování globální politické agendy? Jakou cenu dodnes platí Spojené státy americké za podkopání základů důvěry ve stát a za nárůst vzájemné podezřívavosti mezi občany v důsledku odhalení utajené kampaně CIA? Ani ve Spojených státech, ani nikde jinde dodnes nikdo nespočítal, na kolik nás studená válka doopravdy přišla.

Hugh Wilford: The Mighty Wurlitzer. How the CIA Played America. (Harvard University Press, 2008)